Život svatého Norberta

10. a 11. století bylo dobou reformních hnutí spojenou se vznikem klášterů jako center duchovního i intelektuálního života, vznikem pozoruhodných sakrálních staveb a intenzivní christianizací Evropy. Propojení Církve a světské moci však vedlo také k různým zlořádům. K výjimečným lidem té doby patřil také Norbert z Xanten, zakladatel premonstrátské­ho řádu.

Narodil se v knížecí rodině pánů z Gennep někdy mezi rokem 1080–1085. Jeho rodiče Herbert a Hedvika byli spříznění s tehdejším císařským rodem a žili v Xanten, v městě s bohatou historii, o níž svědčí i starodávná kapitula sv. Viktora, jejímž členem se stal Norbert asi ve svých osmi letech. Dnes toto město leží na německo-holandské hranici. V létech 1108–1109 se stal Norbert kaplanem na arcibiskupském dvoře v Kolíně nad Rýnem, kdy v jeho čele stál významný arcibiskup Bedřich ze Schwarzenburgu. Ale již v r. 1110 jej nacházíme v doprovodné skupině císaře Jindřicha V., který se vydává v r. 1111 do Říma, aby přijal císařskou korunu. Papež Paschal II. císaře žádá, aby se vzdal práva investitury. Jindřich odmítl a uvěznil papeže ve svém táboře. Tím jej chtěl zlomit, aby uznal jeho právo na investituru. Tehdy, jak uvádějí jeho životopisci, přichází Norbert a prosí papeže o odpuštění, že se účastní této výpravy. Papež pod nátlakem korunuje Jindřicha V. v dubnu 1111 císařem a ponechává mu právo investitury. Již další rok však papež na Lateránském koncilu uznává tento krok jako protiprávní.

Můžeme se domnívat, že Norbertův postoj k papeži je počátkem nejen jeho vlastního obrácení, ale také pohnutkou k příklonu ke gregoriánské reformě, která hájí práva církve proti světské moci. Norbert je ještě vnitřně roztržen a v důsledku toho již r. 1113 odmítá z rukou císaře biskupství v Cambrai. Když je císař Jindřich V. r. 1115 uvržen do klatby, Norbert opouští císařský dvůr a vrací se do Xanten. Nejstarší životopisci právě do této doby zasazují událost z Norbertova života, kdy se svým průvodcem jedou na koních na místo zvané Vreden a před Norbertem udeří blesk a slyší hlas: „Zanech zlého a čiň dobré!“ Toto vyprávění se až nápadně podobá příběhu obrácení Šavla u Damašku, jak nám je popisuje Bible ve Skutcích apoštolů. Norbert se uchyluje do samoty benediktinského kláštera sv. Michala v Siegburgu, kde se pod vedením tamního opata připravuje k přijetí svěcení. To přijímá z rukou kolínského arcibiskupa a r. 1116 na Hromnice slaví svou primici v dómě sv. Viktora, při níž veřejně kritizuje duchovní stav členů zdejší Kapituly a je za tento skutek pohaněn. Právě toto vystoupení můžeme chápat jako reformní smýšlení mladého kněze. Norbert odchází do ústraní.

Patrně v letech 1116–1118 promýšlí své plány, které spočívají v touze žít ideál lidového hlasatele evangelia. V těchto létech proti dobovým zvyklostem Norbert denně slouží mši svatou. Svůj styl života putujícího kazatele musí Norbert obhajovat před koncilem ve Fritzlar, kde je mu vytýkáno kázání bez pověření a oděv duchovního. Norbertova obhajoba je uznána legátem Kononem a po těchto událostech se rozhodl úplně opustit svět, zbavil se svých závazků v Xanten, rozdal majetek a pouze s jednou mulou, deseti stříbrnými a bohoslužebným náčiním nastupuje život poutníka. Při setkání s papežem Gelasiem II. získává Norbert pověření apoštolského kazatele. Přidávají se k němu první druhové. Nový papež Kalixt II. svolal koncil do Remeše, kam putuje Norbert na podzim 1119, aby požádal o stejné apoštolské pověření. Na cestě se setkal s biskupem Bartolomějem de Joul z Laonu, který byl rovněž stoupencem gregoriánské reformy. Tento biskup získal Norberta pro svoji diecézi. Zde, roku 1120, v údolí Prémontré má Norbert vidění – velké množství bíle oděných mužů putujících údolím v procesí se stříbrnými kříži, kadidelnicemi a svícny v rukou – což bylo pro Norberta znamením a nasměrováním jeho dalšího životního úsilí. Takto byl dán podnět k založení zpočátku komunity apoštolského života a později řádu, který nese název podle místa svého vzniku – Prémontré ve Francii.

Na Hod Boží vánoční r. 1121 skládali první Norbertovi žáci spolu se s ním sliby. Založení je svojí vitalitou velmi přitažlivé a řád se slibně rozvíjí. Staví se kostel, pro který Norbert v Kolíně získává ostatky svatých, a postupně i klášter, který se stává cílem mnohých poutníků a kajícníků. Během čtyř let se rozrůstá řád i o nová založení. Již z r. 1124 se nám dochovalo první úřední schválení Norbertova založení od kardinálů Petra a Řehoře, legátů papeže Kalixta II. Potvrzení tohoto schválení se Norbertovi dostalo od papeže Honoria II. dne 16. února 1126 bulou Apostolicae Disciplinae. Jako základní pravidlo přijal Norbert Řeholi Augustina z Hippo a ideál gregoriánské reformy (odtud zařazení mezi církevními řády jako řeholní kanovníci). Norbert nechtěl žít pouze mnišským životem za zdmi kláštera, ale spojil jej s vnější apoštolskou činností. Odcházel na cesty, kde hlásal evangelium a usmíření, také přijímal nové členy. Do r. 1126 vykonal i pouť do Říma. V témže roce jej vidíme ve Špýru na Rýně, kde právě probíhala volba na uprázdněný biskupský stolec v Magdeburku. Na doporučení císaře Lotara, papežský legát kardinál Gerhard potvrdil volbu a vyzval Norberta k přijetí tohoto úřadu. Svůj nový úřad arcibiskupa nastupuje Norbert 17. července 1126. Čekala jej nelehká práce, reforma kléru, klášterů, urovnání majetkových poměrů a práce na povznesení křesťanského života věřících. To vše jakoby dokresluje profil Norberta, zaníceného představitele snah o obnovu církve. V tomto úsilí musel i opustit město, vyhlásil církevní klatbu, aby získal zpět postavení církve, které jí náleželo.

Mimo práci v diecézi zasahuje Norbert také v záležitosti papežského schizmatu mezi Inocencem II. a vzdoropapežem Anaklétem II. Rozhodující slovo měl německý císař, a ten se na radu Norbertovu přiklonil k pravému papeži Inocenci II., který jej v Římě korunoval. Po návratu do Magdeburku slaví Velikonoce 1134 již s podlomeným zdravím a umírá 6. června 1134. Norbertovo tělo bylo uloženo v klášterním kostele Panny Marie v Magdeburku.

Z r. 1200 se nám dochovaly zprávy o žádosti bratří, která byla podána papeži Inocenci III. ohledně kanonizace Norberta. Generální kapitula řádu r. 1521 podnikla další kroky v tomto směru. Na žádost generálního opata řádu Jeana Despruetse vydal Řehoř XIII. 28. července 1582 bullu Immensae divinae sapientiae, která schválila liturgický kult sv. Norberta, odedávna kanonizovaného hlasem lidu i Boha. V polovině XV. století upadl život magdeburského kláštera, a i když se jej podařilo částečně obnovit, za nějakou dobu se celý kraj stal protestantským. Několik opatů té doby se snažilo získat ostatky zakladatele pro svůj klášter, i z toho důvodu, že byly případy zneuctění ostatků svatých. Za podpory císaře Ferdinanda II. se to podařilo strahovskému opatovi Kašparu Questenberkovi, který je po vleklém vyjednávání vyzvedl dne 3. prosince 1626 a převezl do Prahy na Strahov 2. května 1627, kdy je mezitím upravovaly sestry ženského kláštera v Doksanech. Dne 27. dubna 1627 vyhlásil pražský arcibiskup kardinál Harrach svatého Norberta českým zemským patronem, dekretem Quo Sanctis Bohemiae.